Náš příběh

 

Náš příběh, díky kterému vlastně vznikly tyto stránky i tato iniciativa, začal v listopadu roku 2011. V červnu 2012 zaměstnanci pronajímatele prostor – společnosti (říkejme jí A P V)  -, v nichž se nacházela naše pražská provozovna, odcizili majetek náš i třetích stran z míst, která jsme měli za účelem skladování zimních/letních pneumatik, spotřebního materiálu, náhradních dílů na opravy osobních i nákladních vozidel atd. ústně bezplatně pronajat za náš ústupek, který spočíval v tom, že nebudeme požadovat, aby ne hezké, neudržované, „vybydlené“ prostory nemusely být pronajímatelem zbourány, neboť to byla věc velmi nákladná. Mezitím proti nám byla podnikána různá příkoří a vše vyvrcholilo tím, že 6. 9. 2012 (řádná nájemní smlouva byla uzavřena do 30. 10. 2012 a neexistovalo žádné pravomocné rozhodnutí, na základě kterého by kterákoli strana měla právo tuto smlouvu nedodržet) našim zaměstnancům, ani nám jako statutárním zástupcům, nebyl umožněn vstup do areálu, v němž se nacházel majetek náš – osobní i firemní - i třetích stran v řádech desítek milionů CZK. Policisté, kterým jsme se svěřili se svým problémem a podali na místní oddělení trestní oznámení, byli velmi příjemní, ochotní pomoci a společnými silami s vedením příslušného OHK okamžitě zjistili, že se už v tu chvíli jedná nejméně o jeden trestný čin § 177 Útisk. Osobně jsme se dostavili za doprovodu příslušníků policie ČR na vrátnici s přáním jednat s vedením A P V. Nikdo takový nebyl přítomen, pouze interní právník. Pracovník OHK s ní situaci projednal, oznámil, co muselo být ze strany A P V splněno, aby se jednalo o postup v souladu s platným právním řádem a tedy o spor v rovině obchodně-právní nikoli trestní. Žádné jím řečené podmínky nebyly splněny. První informace formou dopisu, který měl podnikané jednání legalizovat, jsme obdrželi až v listopadu 2012, tedy více jak 2 měsíce od okamžiku, kdy jsme nemohli do své provozovny vstoupit, kdy jsme nemohli používat svůj majetek, kdy jsme nemohli provozovat činnost nákladními auty, která se v prostoru nacházela – námi již některá zaplacená i ta teprve splácená, tedy financovaná. V něm se pokusil právní zástupce A P V poprvé zlegalizovat své jednání, i když chabým vysvětlením, které by v právním státě nikdy nemohlo obstát. Stalo se tak až po odeslání mnoha našich výzev. Obdrželi jsme vyrozumění od vyšetřovatelky ne místně ani jinak příslušného oddělení PČR, kterému byla věc z nám neznámých důvodů postoupena, že věc odkládají ad acta. Podali jsme žádost o dohled na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9. Státní zástupkyně, která věc měla řešit, nezvládla svoji práci v zákonné lhůtě, aby poté „… neshledala důvod uložit policejnímu orgánů, aby postupoval dle § 158 odst. 3 a násl. trestního řádu, pokud tak neučinil…“.  Podali jsme tedy žádost o dohled na Městské státní zastupitelství v Praze, kde státní zástupkyně, které bylo uloženo se věcí zabývat, zjistila, že „… výkonem dohledu nebylo zjištěno pochybení v postupu státní zástupkyně OSZ pro Prahu 9, proto byl Váš podnět jako nedůvodný odložen. … V případě dalších podání obsahově shodných podnětů, nebudou již tyto prověřovány ani potvrzováno jejich přijetí.“ Až Vrchní státní zastupitelství v Praze státní zástupkyní, která zhruba za rok od prvního rozhodnutí v naší věci na vlastní žádost rezignovala, rozhodlo, že „… V tomto rozsahu bylo ve věci zjištěno, že MSZ v Praze na podkladě Vašeho podnětu vykonalo dohled nad postupem OSZ pro Prahu 9 ve věci. Za tím účelem státní zástupkyně MSZ v Praze přezkoumala kompletní spisový materiál a o výsledku dohledu Vás v zákonné lhůtě vyrozuměla dopisem. Při hodnocení úrovně a účinnosti dohledu jsme však shledali, že dohledová státní zástupkyně se při hodnocení věci důsledně nevypořádala se všemi skutečnostmi pro posouzení podstatnými. V této části je tedy nutno Vašemu podnětu přisvědčit. Městskému státnímu zastupitelství v Praze jsme proto uložili v konkrétních směrech dohled doplnit a na základě toho znovu posoudit, zda nejsou splněny podmínky pro zahájení úkonů trestního řízení …“. Je na místě uvést, že věc byla směřována, v souladu se zákonem, těm samým osobám, Městským státním zastupitelstvím v Praze počínaje a vyšetřující policistkou konče. Ta, až po více než roce, se dostavila prohlédnout místo, kde stále ještě byly zadržovány věci naše i třetích stran, některé mezitím z těchto prostor byly financujícími společnostmi odebrány pro naši neschopnost splácet v domluvené výši a nebyl o tom řádně sepsán ani protokol s tím, kdo a v jakém stavu je vydával. Nikdo nepožadoval a dosud nežádá, uhradit své škody po tom, kdo je zavinil, tj. po tom, kdo v rozporu s platným právním řádem zadržoval věci třetích stran, což nespadá mezi dovolené postupy, resp. zákonné. Časem se ukázalo, že nejenom policisté, ale i státní zástupci, soudci, osoby různých společností spolupracují na naší ekonomické likvidaci a když už se našel soudce, který rozhodl v náš prospěch a správně, tak nadřízený soud věc vrátil, aby rozhodl jinak. Proč takové jednání bylo proti nám praktikováno, to nechť vyšetří ti, kteří jsou k tomu příslušní. Podstatné je, že se odehrává něco, co jsme si ani v tom nejčernějším snu neuměli představit a je fakt, že na místech, kde by měly být prověřené, kvalifikované, bezúhonné, nestranné osoby, se na všech stupních státních zastupitelství a na všech stupních soudů a na všech útvarech policie – tam, kde byla nějaká část našeho příběhu projednávána nebo šetřena – nacházejí spolupracovníci „skupiny“ a některá jména, která v našem příběhu figurují, jsou dokonce shodná s těmi jmény, které byly řešeny v rámci žaloby Mgr. Benešové známé jako kauza „justiční mafie“.  Právní zástupce A P V záměrně podával žaloby na ne příslušný soud a ten nesprávně rozhodoval, nadřízený soud v tom pokračoval a disponujeme dokonce rozhodnutím ve věci ústavní stížnosti, která byla podána pro něco zcela jiného, než pro co byla rozhodnuta a při žádosti o informace podle § 106/1999 Sb. nám odpověď na otázku, z jakých důvodů řešil Ústavní soud ČR jinou věc, než pro kterou byla podána ústavní stížnost, odpovědět odmítl s možností podat odvolání proti zamítnutí odpovědi, o kterém rozhodne sám předseda Ústavního soudu ČR. Disponujeme i jeho odmítnutím odpovědět. Toto je pouze zlomek situace, v jaké se nacházíme. Během odžívání si tohoto příběhu, se přidalo několik osob i subjektů, jejichž jediným cílem je umlčet nás a zcela pevně věříme, že pouze ekonomicky zlikvidovat. Dnes již zdaleka nejde „jenom“ o náš příběh. Dnes a denně, historicky na internetu dohledatelné, že již v roce 1997 totožná státní zástupkyně MSZ v Praze postupovala podobně jako proti nám, tehdy pod rouškou, že „… další vyšetřování případu by bylo plýtváním penězi daňových poplatníků…“. Poškozených, již ne mezi živými, nešťastných, „na dně“ jsou tisíce a naším cílem je nejen ochránit sebe samé, ale především pomoci ke změně, jejímž cílem je, aby už nikdy proti nikomu nemohlo být takto postupováno. Je před námi všemi mnoho práce. Začátek je v tom, aby si všichni zaměstnanci orgánů činných v trestním řízení uvědomili, že stávající spisový řád je buď špatný, nebo je tolerováno, že není dodržován. Je pravidlo, že dokonce korespondence určená do výhradně vlastních rukou je doručena někomu úplně jinému a pokud si toho nevšimnete, tak se nic neděje a pokud ano, tak Vám přijde odpověď na reklamaci, že se Vám omlouvají (Česká pošta spadající pod Ministerstvo vnitra ČR), ale že Vaši poštu (která obsahovala tajné materiály), předali jiné osobě a že věří, že tuto omluvu přijmete. Komunikace prostřednictvím datových schránek – byla by to moc fajn věc, kdyby nespadaly pod Ministerstvo vnitra ČR a kdyby se do nich nedostaly i nepovolané osoby, aniž bychom cokoli tušili, natož souhlasili. Již v červenci loňského roku, tedy 2014, jsme požádali krajské oddělení PČR podaným trestním oznámením o prověření, zda a kdo se hlásí do naší datové schránky, za jakým účelem, zda k tomu má oprávnění – do dnešního dne, tj. duben 2015, bez jakékoli odpovědi. Podala jsem stížnost na Stálou komisi pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů a Stálou komisi pro kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací. Pevně věřím, že vyjádření, která jsem zatím obdržela od ne příslušných osob, nepodepsaná, odeslaná z posta@psp.cz bez jakýchkoli podpisů, natož elektronických, jsou omylem a ta správná teprve přijdou. Otázkou je kdy. Naše žaloby o náhradu škody „leží“, nikdo je neřeší, a pokud, tak buď pouze „na oko“, nebo špatně.

Pro dnešek již toho nechám, protože cílem není Vás znechutit. Cílem je získat co nejvíce Vás, kterým není lhostejné, v jaké společnosti žijete, kdo víte, že zákony nejsou samospasitelné, že bez změny každého z nás se nikam nepohneme a bude jenom hůř. Některým, kteří měli kontakty, pozice či vlivné známé, totiž narostla s jídlem chuť a jejich „chuť“ už zničila natolik dost firem i lidí, že je na místě říci dost. Ne proto, abychom se zviditelňovali za účelem získání politické či jiné moci, zakládali strany a hnutí, sami na změně profitovali, ale proto, že stejně cítíme fakt, že ve společnosti, v níž se někteří chovají tak, jak se můžeme dnes a denně přesvědčit (a to média neinformují a nepíší o všem, o čem vědí …, otázkou je proč?), žít už dále nechceme. Těm, kdo se v ne lehké situaci ocitli, jsme připraveni pomoci a všemi svými silami zamezit dalšímu a dalšímu selhávání všude tam, kde se tak děje. Ať nejsem nespravedlivá – jedno, zda selhává „policajt“ nebo „pokladní“. Začněme žít tak, aby náš život měl smysl, mohli jsme se v i ne lehké situaci radovat z toho, že jsme se „staženými zadky“ neskočili z mostu, ale snažíme se o nápravu.

Je na místě uvést, že výše popsané jednání nejdříve proti mé firmě, nyní už i celé mé rodině, ze strany některých osob, institucí i subjektů, bylo a dosud je tolerováno. Nebýt „naší cesty“, nemáme dost sil. O tom, že nejen psychických, není třeba se ani zmiňovat. Víme, že nejsme první obětí této skupiny, ale pevně věříme, že poslední …